Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když jsem se ze západních Čech vydal napříč republikou, ani náhodou jsem netušil, že si budu ve Zlíně připadat jako ve snu. A teď ani tak nemluvím o cihlových funkcionalistických stavbách, kterými je toto originální město přeplněné a které jej nápadně odlišuje od všech ostatních v naší republice, jako spíš o hudebním vkusu návštěvníků zimního festivalu Masters Of Rock. Tak tedy pěkně popořadě. Jelikož mě první čtyři účinkující ani moc nezajímali, dal jsem před jejich vystoupením přednost důkladné prohlídce města Zlína, včetně večerní návštěvy části ligového duelu domácí Tescomy s týmem FK Siad Most. Do Novesty tedy přicházím až před sedmou přesně ve chvíli, kdy na pódium nastupují ARAKAIN.
Našlapaný set pražských metalových legend, který obsahoval skladby napříč historií se po všech stránkách vydařil a Honza Toužimský za mikrofonem bezezbytku nahradil oba jeho předchůdce. Myslím, že ARAKAIN v jeho osobě konečně nalezl vhodného zpěváka, který se jednak svým projevem ke kapele velmi hodí, je velmi dobrým pěvcem, silným v mnoha hlasových polohách a za druhé jejich hudbou opravdu žije. Jsem v příštím roce zvědav na nové skladby, protože zlínské vystoupení nám ukázalo kapelu plnou energie a čerstvé krve. Holandští AFTER FOREVER vystoupili v pětici bez svého druhého kytaristy, který zůstal po pátečním zranění ve vídeňské nemocnici, ale na kvalitě jejich vystoupení se to neprojevilo. AFTER FOREVER pro mne byli vždy kapelou, kterou bych si doma zřejmě sotva kdy pustil, ale před jejich výkonem ve Zlíně musím smeknout. Fantastické nasazení, výborný zvuk, bombastické aranže a excelentní Floor Jansen, která strhla dav na svou stranu. Přestože by mnozí mohli namítnout, že tato vysoká šťabajzna velmi často klame tělem, před jejím hlasem by se kácely zdi Jericha tak snadno, jakoby šlo o dřevěné trámky vysušeného zahradního plůtku. Vynikající koncert, ať už myslím na zvuk, sehranost, pěvecký výkon, či pódiovou show, mnohokrát umocněnou roztočenými větráky. Hozená rukavice směrem ke krajanům z WITHIN TEMPTATION i Finům NIGHTWISH, kteří u nás budou vystupovat zanedlouho.
A teď konečně k tomu snu. EDGUY coby naprosto neoriginální druhořadý revival všeho metalového z osmdesátých let (počínaje HELLOWEEN, konče třeba QUEENSRYCHE…promiň Geoffe) by měl zřejmě ve Zlíně větší postavení a ohlas, než kdyby sem náhodou dorazili LED ZEPPELIN. Věc nepochopitelná, ale co jsem ten večer v Novestě zažil, mnou naprosto otřáslo. Tobias Sammet je buď člověk velmi humorný, který si s hereckými gesty užívá oslavné chvíle vlastního vystoupení nebo naprosto nesoudný. Jejich hudba se totiž za více než deset let nedokázala vymanit z mantinelů laciného německého kolovrátku, ale ohlas jaký sklidili překonal všechna očekávání. Z jejich tvorby si dodnes nejsem schopen vybavit jedinou silnou skladbu, jediný originální refrén u kterého bych si řekl, tak tohle jsou oni – konečně vím, jak zní EDGUY. Slepenec bezobsažných kvapíků ukradnutých odevšad a nepříliš přesvědčivých výkonů ten večer prostě zajímal valnou většinu přítomných v natřískané zlínské hale, kterou pištící kolibřík s naprostou samozřejmostí ovládal. Skladby byly doplněny „důležitými“ pětiminutovými proslovy, sliby o brzkém příjezdu do Zlína, hrou na vyvolávání davu a soupeření mezi levou a pravou stranou sálu, tím, která ze stran lépe a hlasitěji, aby následně malý generalisimus uchopil mikrofonový stojan do vodorovné polohy jakoby se jednalo o lehký kulomet a po šířce pódia pochodoval zvedajíc vysoko nohy za zvuků další metalové jízdy. Do toho počali fanoušci stojící po celé ploše vytleskávat rytmus písně. Prostě myslím, že si to všichni jejich příznivci museli dokonale užít. I paradoxy se dějí.
Ještě víc mě však překvapilo, že před koncertem W.A.S.P. se náhle polovina z přítomných odebrala k domovu. Možná za to může masáž, jakou v tomto kraji provádí místní pořadatelská agentura za mediální podpory regionálních rádií, že zkrátka některé ne příliš dobré Německé a Finské kapely zde mají postavení polobohů, zatímco o mnoho kvalitnější soubory z hudebně progresivnějších krajin zas až tak moc lidí nezajímají. Nedá se nic dělat, já jsem si W.A.S.P. užil i v poloprázdné hale a řekl bych, že i lépe, než kdybych se musel tlačit. Američané, kteří sice před dvaceti lety patřili k nejznámějším pilířům glammetalového hnutí z Los Angeles, ale postupem doby obohacovali svou diskografii o různě stylizované koncepty, sice začali s desetiminutovým zpožděním, ale zvuk měli fantastický, až jsem se kolikrát podivoval, jak zní koncert W.A.S.P. shodně s jejich právě zde přehrávaným koncepčním albem „The Crimson Idol“ (1992). Myslím, že některé doplňující zpěvy, stejně jako klávesové podklady šly určitě z playbacku, ale Blackie Lawless (dnes vyznávající poněkud zajímavou image „kocoura v botách“), který se na pódium přiřítil v obležení o generaci mladších spoluhráčů, dokázal, že patří k nejoriginálnějším trýznitelům hlasivek na heavymetalové scéně. Celé album bylo přehráno v přesném pořadí skladeb a nepřerušovaně bez jakékoliv jiné komunikace s publikem než té hudební. Sehraný tým předvedl velmi dobrou show, kterou v přídavku okořenil o strhující provedení čtyř nejznámějších songů ze svých prvních řadových alb – „L.O.V.E.Machine“, „Wild Child“, „I Wanna Be Somebody“ a „Blind In Texas“.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
